1. Kapitola
Občas hodně přemýšlím. Přemýšlím, zda jsem udělala dobře, zda jsem udělala dobrou věc když, jsem se takhle rozhodla, ale... Pak si uvědomím, co všechno jsem dokázala, co všechno jsem prožila, koho všechno poznala, komu všemu jsem změnila život. Samozřějmě si uvědomím, kdo kvůli mně umřel, jako Dean, Harry, Jenifer a ... to vlastně není důležitý. Důležitý je, že jsem zklamala mnoho lidí (spíš skoro všechny ze svého starého života), ale je to můj život. Je to vlastně život? Je po smrti ještě život? Dřív jsem si to neuměla vysvětlit ale teď... No, inu začnu vyprávět příběh, a začalo to takhle:
"Jseš si tím jistá?" zeptal se profesor a zvědavě si mě prohlížel.
Když si tak zpětně vzpomínám, tak to spíš byla předstíraná zvědavost, jako kdyby to čekal, jako kdyby mu to osud sdělil. Ono to tak vlastně bylo, jak šel za tou věštkyní a ta... To je vlastně jiný příběh, vracím se zase na začátek.
"Opravdu to chceš?" optával se dál, když jsem dlouho mlčela.
"Já nevím, myslím, že jo," odpověděla jsem nejistě.
"Tak pojď blíž a sundej si tričko."
"Cože?... Sundat si... co? Proč? Vždyť... co?" naštvala jsem se na něj. Chtěla jsem utěct, ale zastavil mě jeho hlas.
"Ty si myslíš, že tě chci očumovat? Žiju tu už něco přes 200 let. Viděl jsem tolik nahejch ženskejch a ty si myslíš, že bych očumoval zrovna tebe? Kdybych tě chtěl vidět nahou, tak tě šmíruju za oknem, ale víš co?" přiblížil se ke mě a svléknul mi tričko. "Ja nechci," Trochu mě to urazilo, ale byla pravda, že jsem si to myslela. Trochu poodstoupil a začal si mě prohlížet. Vypadal při tom trochu úchylně, jak na mě čuměl, ale byla jsem radši zticha. Začal kolem mě chodit a mě naskočila husí kůže z toho jeho pohledu, obzvlášť, když jsem na něj neviděla.
Když už jsem si myslela, že to nevydržím, zastavil se těsně přede mnou a trochu se naklonil. Myslela jsem, že mě chce políbit, ale on se "jenom" naklonil k mé ruce, na které jsem měla řeznou ránu, kvůli které jsem za ním vlastně šla, aby mi jí ošetřil. Měli jsem laboratoře a já jsem se pořezala a potom mě na chodbě vyděsil spolužák a ... sakra, zase jiný příběh. Kde jsem skončila? A ano, naklonil se k mé ruce a napil se mé krve. Nemůžu říct, že to bylo nepříjemný, ale nic příjemného to nebylo, bylo to jako ... vlastně nevím, k čemu to přirovnat.
Byla jsem čelem ke vchodu a tak jsem viděla jak přišla Kate, má nejlepší kámoška se stejným jménem, a volala mé jméno. Hned nás zahlédla a podívala se na mě nejprve překvapeně a poté dost zhnuseně.
"Není to tak, jak to vypadá!" zavolala jsem, ale Kate už byla pryč.
"Kdo to byl?" zeptal se profesor Logan. Ústa měl celá od krve a tak si vzal kapesník a otřel se.
"To byla Katherine, asi mě chtěla najít."
"Hmmm," odpověděl prostě a začal mi natírat řeznou ránu mastí. Když byl hotov, odněkud vytáhnul obvaz a zavázal mi ruku. Podíval se na mě a řekl: "Tak se sejdeme na Slepičárně a vem si sebou plavky," než jsem stačila odpovědět, zmizel. Zamrkala jsem, přestože jsem to čekala. Plavky? Mám si vzít plavky? Jako na sebe nebo s sebou?
---------------------------------
Běhěm té doby co jsem byla u pana profesora, zazvonilo na přestávku a já jsem šla rovnou do třídy na chemii. Sedla jsem si do lavice vedle Kate a začala se připravovat na hodinu. Sešit, učebnice, tabulky, penál, kalkulačka a ... Kde mám sakra ten index? Aha držím ho v ruce.
"Co jsi to tam dělala?" zeptala se Kate.
"No... my... nic," začala jsem dělat hloupou. "Kdy?"
"No, v tom vestibulu, jak si neměla to tričko," dodala.
"Nic, on... mi jenom zavazoval ruku," řekla jsem, bohužel mi nevěřila. Ale pravdu jsem jí říct nemohla. "Fakt to tak bylo a už to neřeš," než stačila něco namítnou, zazvonilo. Díky bohu, pomyslela jsem si.
Přišla profesorka a podívala se na mě. "Tak co?"
"Co, co?" vzpomínala jsem, jestli nás nemohla vidět v tom sklepě.
"Ta ruka pořezaná, je v pořádku?" zamračila se a Kate taky, asi něco vytušila.
"Jóóó, ta ruka. V poho, pan profesor Logan mi tu ránu namazal a obvázal."
"Dobře, sedněte si!" celá třída se posadila a začala hučet jak to tak v naší třídě bývá. "Sedim a mlčim!" ozvala se profesorka.
"Tak seďtě a mlčte," řekla jsem a šťouchla do Kate, ta se na mě podívala a trochu se usmála.
"Dneska je jedenáctého, tak vyvoláme... á Kate, pojď k tabuli."
"Ale která paní profesorko? My jsme tu dvě," řekla Kate a já se na ní usmála.
"Počkej," podívala se do seznamu, "Martinová,"
"To si ze mě dělá prdel ne?" řekla jsem potichu Kate a pak jsem vstala, vzala sešit a index a šla k tabuli.
"Vyjmenujte všechny typy vazeb v molekule," byla první otázka.
"Mmmmmmmm. Kovalentní, koordinačně kovalentní, iontová, donor-akceptorová, kovová a... polární?"
"To se ptáš, nebo odpovídáš?"
"Odpovídám," řekla jsem nakvašeně.
"Ano, dobře, a teď mi popiš vazbu iontovou," druhá otázka. Marně jsem hledala v paměti o čem to bylo, ten den jsem bohužel chyběla. "Nic?" ozvala se po chvíli profesorka. Zavrtěla jsem hlavou. "Tak co je to hybridizace," třetí.
"To máme třeba beryllium," profesorka zvedla jedno obočí, "Ve valenční vrstvě má 2 elektrony," profesorka zvedla druhé obočí, "Základní stav je 1s2 2s2 a 2p je prázdný. Hybridizace znamená, že jeden elektron z 2s2 se přesune do 2p a vznikne 2sp."
"Dobře, tak to máme...za tři?" jenom jsem pokrčila rameny, vzala jsem index a šla si sednout.
"Kráva, blbá stará!" řekla jsem si pro sebe a hned se mi ulevilo. Zbytek hodiny uběhnul přesně tak, jak jsem si plánovala. Poslouchal jsem písničky a nedávala pozor. Konečně to dlouho očekávané zvonění, které bych ani neslyšela, kdyby do mě Kate nestrčila, a já jdu na oběd.
----------------------------------------------
Po obědě na mě většinou Kate čeká v bufetu, ale dnes tam nebyla. Nedivila jsem se jí, já bych na ní byla taky naštvaná, kdybych něco takového viděla. Šla jsme tedy na angličtinu sama a když jsem byla v prvním patře, uviděla jsem ji. Profesor Logan ji držel a něco jí říkal, co, to jsem neslyšela. Kate jen přikyvovala hlavou. Profesor si mě všimnul, usmál se na mě a pustil ji. Utíkala pryč tak rychle, jak to jen šlo.
"Co to mělo znamenat?" rozječela jsem se na něj, jindy by to možná bylo drzé, ale teď ne.
"Řek jsem jí, aby tě už neobtěžovala, že už nejste kamarádky." tázavě jsem se na něj podívala. "Teďka se nemůžeš zdržovat kamarády, čeká nás hromada cvičení, trénování a učení, ona by tě jen zdržovala a rozptylovala, Jsou důležitější věci než kamarádka, i když je nejlepší," odpověděl profesor na mou nevyřčenou otázku.
"Jak to můžete říct? Pro mě je kamarádství s Kate skoro to nejdůležitější na světě. Jestli kvůli tomu, že budu upír, nemůžu mít kamarády, tak radši zůstanu člověkem," řekla sem naštvaně a rychle odkráčela. Byla to jedna z nejvíce bolestivějších věcí, co jsem kdy řekla, od tý doby co jsem zjistila, že upíři existují, jsem se chtěla jedním z nich stát. I když jsem se o tom dozvěděla až dnes. Jako malá jsem si hodněkrát představovala jak jsem upír a tak.
Zazvonilo na hodinu a já vešla do třídy.
"Pozdní příchod," oznámil mi profesor ihned po mém příchodu do třídy.
"Já jsem se bavila s profesorem Loganem o tý pořezaný ruce," hájila jsem se.
"Dobře, posaď se!" stejně mě ale napsal do třídní knihy. Sedla jsem si vedle Kate a ta sebou polekaně trhla.
"Můžu vědět, co ti profesor říkal?" zešeptala jsem jí.
"Co-cože? Ne nic, nic. Ahoj," zvedla se a sedla si k Deanovi.
Byla jsem zmatená, co to mělo znamenat? Co tak hrozného mohl Profesor Kate říct? Co se to tu děje? Rozhodla jsem se odpoledne na to upíra zeptat. Neměl by náhodou umřít, když vstoupí na slunce? Ale on na slunce chodil normálně, vzpomínám si na seznamovák, jak tak chodil bez trička, ach, panebože a co Dean? Ten bez trička vypadá ještě užasněji. Kdo ještě asi vypadá bez trička úž...
"Kate Martinová, můžeš mi prosimtě říct na co myslíš?" vytrhnul mě z přemýšlení profesor.
"Cože? Jak... cože? Co?" nechápala jsem. Rozhlédla jsem se a zjistila, že mě všichni pozorují. "Co?" zopakovala jsem.
"Řekl jsem ti, abys otevřela okno, zatímco ty to sedíš a koukáš jako blbínek, mohla bys teda prosim tě otevřít to okno?" zvedla jsem se a okno otevřela. Hodina pokračovala dál a pomalu se vláčela. Nemohla jsem se dočkat až skončí škola. Doufala jsem, že to odpoledne pořád platí i potom, co jsem mu řekla.
Konečně zvoní a já si balím věci. V šatně se rychle obleču a čekám před školou na Kate. Všimla si mě a vyrazila na druhou stranu než obvykle, naštěstí jsem ji doběhla.
"Řekni mi co se děje. Co ti říkal?"
"Nic," odsekla.
"Já vím, že ti říkal, ať se se mnou nekamarádíš, ale..."
"On že mi to říkal?" skočila mi do řeči. "Říkal? ON TO ŘÍKAL? Vyhrožoval mi Kate. Mám se s tebou přestat bavit, jinak to skončí špatně," byla dost naštvaná. "Tady se děje něco divnýho a minimálně ty jsi toho součástí, vysvětlíš mi to?" dodává.
"Ale Kate, nic divnýho se neděje. On... on si myslel, že jsi mi to způsobila ty, Já jsem mu vysvětlila, jak to bylo," zkoušela mě obejít a potom utéct." A vzpomínáš, jak jsme si slíbili, že se nerozhádáme? Nikdy?" to ji trochu uklidnilo.
"Ty jsi vážně pako Kate, vážně pako a navíc se dnes chováš divně, doufám, že mi tohle někdy vysvětlíš" řekla a usmála se, všechno bylo zase v pohodě a já ji za to byla vděčná, alespoň dokud jsem žila.
"Někdy určitě jo, neboj," taky jsem se na ni usmála.
"Právě že bojím."