2. kapitola
Vzbudilo ho zazvonění na dveře. Ještě ani nebyl pořádně probraný a už letěl k oknu. A ona tam stála, jeho láska. Podívala se za ním nahoru, jako kdyby věděla, že jí bude pozorovat. Věděl, že chodí s jeho nejstarším bráchou, ale nemohl si pomoct, musel jí milovat. Byla prostě úžasná. Hezky vyžehlený vlasy, perfektní topík, který pomáhal bráchovi vybírat pro ní k Vánocům. Minikraťásky, který odhalovali její perfektní nohy a… ty boty se vůbec nehodili k jejímu tričku. Vzpomněl si na ten den, kdy ji poslouchal za dveřmi, jak povídá Davidovi o botách, a usmál se. Podle toho co slyšel je tohle hrozná kombinace, on si to ani nemyslel, ale prý to tak je. Dveře se otevřeli a Sophie vešla. Josh sebral na zemi první triko co našel a oblík si ho, k tomu si vzal kraťasy co leželi vedle a vystartoval z pokoje. Seběhl jedno patro a opatrně se sunul do přízemí. V půlce schodů se zastavil a pozoroval je jak si povídají. Pak se k ní Dave naklonil a něco jí pošeptal do ucha a poté jí políbil. Tohle bylo moc a on vyběhl zase nahoru do pokoje, kde mohl zuřit o samotě.
Jak to mohl udělat. Vždyť jsme se domluvili, že bude moje. Vzpomínal na ten den co přiznal bráchovi, že se mu líbí. Když jsem mu to řek, začal se smát a nechápal co na ní vidím. Tak proč s ní začal o měsíc později chodit? Proč? PROČ? Aby mě naštval? Vyběhl z pokoje a zašel do koupelny, zašpuntoval umyvadlo a napustil ho studenou vodou, kam pak ponořil hlavu. Vynořil se a vodu zase vypustil a začal si utírat obličej, když uslyšel jak máma něco povídá. Vyběhl z koupelny, seběhl jedno patro a zastihnul, jak si jí přitáhnul blíž k sobě, jak jí dal ruku kolem pasu. Zašli k Davidovi do pokoje a on se rozmýšlel, jestli je má jít poslouchat. Udělal to už mnohokrát, ale dnešek byl jiný, něco mu říkalo, že dneska by neměl. Zašel zase k sobě do pokoje, svlíknul si tričko a kalhoty a lehl si do postele, že se ještě chvíli prospí. Doufám, že ji eště zastihnu, jak bude odcházet, pomyslel si než usnul.
Probudil se, když uslyšel třísknutí dveří a poté rozčílené hlasy. Rychle vstal, zase si natáhl tričko a kraťasy a vyšel z pokoje.
„Co tím jako myslíš?“ to byla Sophie a on to hned poznal, třebaže byla velmi rozčílená.
„Myslím, že víš co tím myslím, sbohem.“odpověděl Dave. Josh sešel pár schodů, aby na ně viděl a zpozoroval, že Dave strká Sophie dolů ze schodů, jako kdyby chtěl, aby odešla.
„Né, prosím né, jak jsem to tak namyslela,“ fňukala Sophie, ale Dave jí strkal dál.
„A jak si to teda myslela? Ty miluješ Joshe a nemyslela si to tak?“ tohle Joshe zaskočilo, ale poslouchal dál.
„Jenom tím myslím, že by ses měl vzbudit Joshi.“ Najednou stála Sophie vedle něj a natahovala k němu svou ruku.
„Prosím pokračuj,“ slyšel sám sebe jak říká a Sophie se k němu začala naklánět a když se jejich rty už dotýkali, dala mu facku.
„Co se děje? Kde to sem?“ zvednul se z postele a tvář ho pálila. Zvednul hlavu a viděl bráchy Freda a Jasona, jak hýkají smíchy nad jeho postelí. „Co to proboha děláte? Proč mě nenecháte spát?“ zlobil se ne ně Josh.
„Prosím pokračuj,“ napodobil Jason jeho hlas a našpuloval pusu. „Nemůžu na tebe přestat myslet, myslím, že tě miluju,“ smál se.
„O kom se ti zdá prcku?“ zeptal se Fred. „Že by ses zamiloval? Ty nám dospíváš“ a zašklebil se na něj.
„IHNED VYPADNĚTE Z MÝHO POKOJE, NEBO…“
„Nebo co? Políbíš nás?“ dělal si z něj pořád srandu Jason. Josh se zvednul, popadnul polštář a praštil ho s ním Jasona po hlavě. Smích ustal a Jason se zvedl, že mu to oplatí, ale Josh si stoupnul taky a už ho vystrkoval ze dveří. Jason stačil jenom otočit hlavu a už byl pryč z pokoje. Josh se otočil na Freda, ale ten jenom pokrčil rameny a odešel sám.
Josh za nimi zabouchl dveře a sesunul se na postel. Bylo mu mizerně, kámoši ze školy se na něho vykašlali, holka, kterou miluje, ani asi neví, že vůbec existuje a rodiče mají nejradši Davida, protože on je ten prvorozený. Potom Freda, protože hraje fotbal první ligu, dále Darwina, který dostal stipendium a Jasona, který je velký vlezdoprdelka a pořád rodičům leze do zadku (jako kdyby to nebylo jasný z toho vlezdoprdelky). On byl ten netalentovaný,nejmladší a nešikovný. Zbývá mu jenom Quien, jeho mazlíček, jenom škoda, ze o ní nikdo neví, pouze Josh. Posadil se a přemýšlel co bude dnes dělat. Normálně by něco podnikal s kámoši, ale však víte. Vstal z postele a došel ke skříni, kde si vyndal čistý tričko a kalhoty. Obléknul se a dál rozmýšlel co dělat. Rozhodlo to za něj bouchnutí dveří. Pomyslel si, že to možná bude jako ve snu, ale oni si jenom povídali a šli dolů ke dveřím. Rychle seběhnul patro a půl a pozoroval je.
„Tak ahoj, měj se hezky,“ říkal jí zrovna Dave.
„Ty taky,“ a políbila ho. „A nechceš mě doprovodit domů?“ zeptala se ho. Nééé, pomyslel si Josh.
„Tak když chceš, tak můžu,“ políbil jí na tvář a vyšli. Josh seběhl schody a vyběhl zadním vchodem do garáže, popadl svoje kolo a vyletěl z garáže ven. Nasedal na kolo a poslouchal, jestli náhodou nepůjdou tudy, ale Sophie bydlela na druhý straně města, jak věděl. A neptejte se jak to věděl. Uchopil řidítka a šlápl do pedálů, jakoby mohl tomu všemu ujet. Řítil se kolem domů a obchodů, kopec vyjel, ani nevěděl jak a už ujížděl z kopce rovnou doprostřed křižovatky. Auta na něj začala troubit a on všelijak uhýbal a přitom ječel jak pominutý. Ani si to neuvědomoval že křičí, prostě jel dál. Z myšlenek ho vytrhl křik někoho známého a pak náraz. Jak přemýšlel, tak se stočil a jel směrem k Sophiinu domu. Zabrzdil smykem a rozhlížel se kdo křičel. Bohužel si nemohl vzpomenout, čí to byl hlas a otáčel hlavou sem a tam. Výkřik se ozval znova a byla to Sophie. Otočil kolo směrem, odkud se ozval výkřik a jel. Na místo dojel včas, aby zahlídnul, jak se blíží sanitka. Otočil se a uviděl Sophie jak stojí, brečí a je celá od krve. Chtěl jít k ní a utišit jí, že to bude v pořádku, že se jí nic hrozného nestalo, ale něco ho zarazilo. Když je zraněná, tak proč stojí? Neměla by aspoň sedět? A proč jí nikdo nejde pomoct? Proč se všichni shlukují o kousek vedle? Tak kdo… myšlenku nedokončil a doufal, že není zraněný ten, koho si myslí. Procpal se kolem dvou hysterických žen a podíval se co se stalo. Viděl jak na zemi leží Dave a je celý od krve. Nekřičí, to je dobře, aspoň ho nic strašně… počkat to není dobře, vždyť on je v bezvědomí. Sehnul se a zkontroloval tep, žádný tam nebyl a ani nedýchal.
„Sophie, pojď mi pomoct, on nedýchá,“ otočil se na ni. Naneštěstí ta sanitka, kterou viděl jet kolem, jela jinam. „Budeš dělat umělý dýchání a já masáž srdce, jo?“ a udělal jí místo.
„Proč já?“ zeptala se vyděšeně a měla namále, aby se nerozbrečela.
„Chceš si to snad vyměnit? Chceš, abych já líbal bráchu?“ zeptal se ironicky. Sophie se sehnula a začala dělat umělý dýchání. „Vy pani, mohla byste prosím zavolat záchranku?“ zeptal se přes rameno, když začal dělat masáž srdce.
„Ano… no tak… dobře… jdu na to,“ a začala vytahovat mobil a vytáčet číslo. Josh si myslel, že nebude vůbec vědět co dělat, ale jeho ruce začali automaticky dělat to, co jim hodněkrát říkali ve škole. Dal dlaně na sebe a položil asi čtyři centimetry pod hrudní kost. Napnul paže a začal dělat masáž srdce.
Po pár minutách se začal potit a myslel si už nemůže, ale Sophie ho zarazila:
„Už dýchá,“ řekla šťastně. Josh na chvilku přestal a zkusil tep a ano, běžel už sám.
„Díky bohu,“ ulevil si Josh. Sophie se k němu klekla a objala ho. Tenhle okamžik (ne teda přímo tenhle) si vždycky přestavoval a tak si myslel, že nebude vědět co dělat, ale on byl tak vyděšený, že se jen otočil k ní a objal jí taky.
Takhle seděli asi půl minuty, než přijela sanitka a oni sledovali, jak Davea zvedají a nakládají ho do sanitky. Sophie s Joshem se mlčky zvedli a nastoupili za nimi do sanitky. Posadili se každý z jedný strany Davida a oba ho vzali za ruku, zatímco saniťáci kolem nich chodili a připojovali ho na různý přístroje. Něco mu píchli do ruky a Josh se podíval na Sophie, jak se ušklíbla, jako by bodli jí. Josh se usmál, ale hned se usmívat přestal.
„Joshi?“ ozvala se Sophie. Její hlas zněl pláčem.
„Ano Sophie?“ odpověděl Josh nervózně. Co po mě proboha může teďka chtít?
„Neměl bys zavolat domů rodičům?“ odpověděla Sophie a Josh užuž šahal na telefon, když se saniťáci ozvali.
„Ne to není třeba, my už jim volali.“
„Ale jak to?“ divila se Sophie.
„Našli jsem u něj mobil a rodičům dali vědět.“
„Aha… tak to jo,“ odpověděla zmateně Sophie a dál upírali zrak na Davea.
Sanitka se blížila ke křižovatce a tak začala houkat. Projela snad všechny křižovatky na červenou.
Dorazili do nemocnice a nastaly zmatky. Doktoři pobíhali sem a tam a nakonec vzali Davea a začali ho odvážet na operační sál.
„Kam ho vezete? Co s ním chcete dělat? Joshi co dělají?“ zeptala se uplakaně Sophie a otočila se na Joshe.
„Já… já nevím, asi… asi je to vážnější než jsme si mysleli a…“ dál se nedostal, přišla za nimi doktorka a začala se ptát.
„Vy jste Josh a Sophie, že ano?“ nečekala na odpověď a pokračovala dál. „Je to hrozné neštěstí, pojďte, musíme se zeptat na pár otázek,“ ukázala na dva policajty, co stáli nedaleko, dala Joshovi a Sophie ruku kolem ramen a dovedla je k jedněm dveřím. Josh a Sophie vešli dovnitř a policajti je následovali. Doktorka za nimi zavřela dveře a odešla.
„Posaďte se, prosím,“ vyzval je jeden policista.
Ahoj Maky a Vendy
(Gandalf, 12. 2. 2014 10:40)